Panu učiteli s láskou

Nikdy jsem neměla takovou touhu se učit tak, jako teď. Možná proto, že mě už nikdo neznámkuje. 

S blížícím se koncem roku vzpomínám na své učitele. Všichni učitelé v nás něco zanechali.  A mnozí z  jejich žáků si to nese s sebou celý život. Dobré i méně dobré vzpomínky. Kdo může vidět do dětské dušičky ?

Pamatuji , jak nesmírně jsem se těšila do první třídy. Bylo zvykem, že každý prvňáček dostal tašku už od Ježíška. V devadesáti  pěti procentech byla červená. A zbývajících  pět procent  mělo tašku hnědou.  Nic mezi tím neexistovalo. Jenomže červená byla nejkrásnější. Od prosince  až do konce prázdnin jsem čas od času dala tašku na záda a důležitě jsem se procházela před zrcadlem . A moje nejčastější otázka rodičům byla: Kdy už konečně půjdu do školy ?

Nastal den Dé . Před školou jsme se museli seřadit do štrůdlů podle tříd. Od prvňáků po páťáky.  Ředitel měl k nám dětem a rodičům proslov a já jsem pozorovala vlaštovky, jak se houfovaly na drátech. Myslela jsem si, že tam přiletěly kvůli mě. Aby se podívaly, jak mi sluší červená taška a také nové šaty, boty a bílé podkolenky. Všechny holčičky měly bílé podkolenky a zmrzlá kolena. Konečně proslov skončil a ke každému štrůdlu dětí byla  přidělena učitelka, která nás vedla do třídy. To už jsem se začala otáčet, jestli jde moje maminka také do té třídy se mnou.  Trochu jsem začínala tušit, že to nebude jen tak. Přesto jsem byla statečná a ani jsem neplakala , jako některé z dětí. Uchlácholila jsem se krásným červeným slabikářem, početnicí a pastelkami. Nemohla jsem se dočkat druhého dne, až se konečně začneme něco učit.

S přibývajícími dny se mi už nezdála naše učitelka tak báječná. Nebyla ani laskavá, ani trpělivá a moje malá dušička nechápala, proč  se na mě zlobí. Já jsem nevěděla co to je souška a ani co to je soudružka a jaký je mezi nimi rozdíl. Byla jsem ráda, když soudružka nebyla ve škole a měli jsme místo ní  soušku družinářku. To jsme si hráli na ,, všechno lítá co peří má , potom na ,,zlatou bránu"  a také na ,,mlsnou kozu ". Když se souška musela vzdálit, vždy určila takového malého bonzáčka, který dával pozor, jestli máme všichni ruce za zády a potom musel své spolužáky ,,prásknout ".

Vzpomínám, jak nám soudružka učitelka dala složenky za obědy, že je máme dát  svým rodičům. Já jsem  jenom  od ní chtěla vědět, co se s těmi zelenými papírky má dělat, abych to mohla vysvětlit mamince. Vyvolala jsem hysterický záchvat naší učitelky. Po pár týdnech jsem se začala bát chodit do školy. Začala jsem ráno strachy zvracet, proto jsem přestala i snídat. Přestala jsem se hlásit, když jsem něco věděla. Chtěla jsem se stát neviditelnou. Doma jsem říkala, že soudružka je zlá. Vysvětlovali mi, že není zlá,  jenom je přísná a hlavně že je nemocná. Ale moje ukřivděná a zklamaná dušička nemohla pochopit, proč, když je někdo nemocný, tak je také zlý a dokáže děti ponižovat. Tuto soudružku učitelku jsme neměli ani celý školní rok. Záhy zemřela na rakovinu. Bojovala a bojovala a přitom věděla, že prohrála. Proto své emoce ventilovala, bohužel na nesprávném místě. Od první do páté třídy se u nás vystřídalo sedm učitelů. Trochu dost, že ?

Také si vzpomínám na jednu spolužačku Lídu. Najednou uprostřed hodiny vstala z lavice, vysypala obsah tašky na zem, začala hledat hračky, které si přinesla z domova a přitom si začala prozpěvovat. Tenkrát neexistovaly psychotesty. Neexistovala  dyslexie a dysgrafie. Udělal se krátký proces. Lída skončila ve zvláštní škole . Další moje spolužačka Jana... Ve třetí třídě jí učitelka nechala propadnout z českého jazyka. Úplně nesmyslně. Dodnes to vnímá jako ohromnou křivdu. A své učitelce to nezapoměla.

Mám také vzpomínku na jinou svojí učitelku. Ve druhé třídě nás učila zpěv. Byla jsem jako u vytržení, když hrála jedním prstem na piáno. Já jsem si přála umět hrát také tak krásně, jako ona.  Mohli  jsme sedět nahoře na lavici a přitom zpívat. Asi jsem byla vždycky nějaká moc citlivka. Zpívali jsme písničku, jak husička divoká letěla zvysoka a střelec jí střelil do boka. Dál to pokračovalo: ach mé milé děti, už jsem dolítala a vás tady zanechala.  Tak nějak to bylo. Myslím, že s ostatími to nehnulo. Ale já pro samé slzy nemohla ani zpívat. Moc jsem se za to styděla. Když se mě paní učitelka zeptala, co se mi stalo, řekla jsem, že mi  jenom něco spadlo do oka. Moc dobře věděla, že lžu.  Potom jsem měla čest mít jí v páté třídě. Byla to osobnost, přirozená autorita,  přísná, ale spravedlivá . Jednala s námi jako s dospělými, když vykládala látku, špendlík bychom slyšeli spadnout. Dokázala zkrotit největší raubíře, aniž by zvýšila hlas.  Jmenovala se Irena Tomsová a zemřela nedávno asi v osmdesáti letech. Je to jedna z učitelek, na které budu vždy s láskou vzpomínat.

Vždy jsem měla pocit, že se na mě nejvíc ,,podepsala" první třída. Ale možná, že ten blok - neschopnost se učit - má příčinu úplně někde jinde.  Už nemám v sobě křivdu, odpustila jsem všem, u kterých jsem měla dojem, že mi ublížili a odpustila jsem i sama sobě. Protože odpuštění děláme hlavně kvůli nám samotným. Pro náš dobrý pocit. Tím, že někomu odpustíme  tak  jed ze sebe vypustíme  a  tím se nám ohromně uleví.

Chtěla bych také říct, aby rodiče byli shovívaví ke školním výsledkům svých ratolestí. Dítě by mělo  vědět, že je milováno svými rodiči ne za známky ve škole, ale pro ně samotné. Za to, že jsou. Že jsou jejich dětmi.