Z deníku závisláka - 2

Existuje mnoho závislostí a já jsem zrovna dostala  do vínku přidělenou závislost na kouření. A protože dnes už vím, že nic se neděje náhodou, pátrala jsem po tom, co mě tato závislost měla naučit. Jakou lekci jsem měla dostat...

Závislost na cigaretě vystřídala závislost na jídle. Měla jsem šílený hlad. Tak jsem jedla a jedla a potom jsem žrala a žrala. A při tom jsem brečela. Nad tím, jak jsem tlustá, jak je ten svět nespravedlivý, proč zrovna já musím tak trpět. Brečela jsem sama nad sebou.

S poslední cigaretou jsem přišla i o všechny přátele. Měla jsem pocit, že jsem na světě úplně sama. Izolovaná. Nekuřáky jsem neznala. Ke kuřákům jsem jít nemohla - záviděla bych jim. Bohužel ten pocit, že mě všichni opustili, to byl pouze můj pocit. Ve skutečnosti jsem se odvrátila já od nich. Ale to jsem tenkrát nevnímala.

Moje rodina byla nadšená, jaká jsem šikovná holka, že jsem přestala kouřit. Nemohli vidět do mého nitra a já jsem  o tom nemluvila. Začalo se mi paradoxně špatně dýchat. No, jakpak by ne ? Tahat takovou zátěž v podobě sádla...Dávno jsem nedopnula ani kalhoty, ani sukni, připadala jsem si jako neforemná hrouda tuku, ze které koukají dvě smutné oči. Nedokázala jsem si představit, že bych měla umřít  a nikdy, nikdy  už si nezapálit. Už jsem slevila. Nemusela bych mít ani Spartu, ani Petru. Vzpomínala jsem, jak jsme jako  puberťáci kouřili ,, cigára" z bezinek. Štípaly do jazyka jako čert. Už si nedokážu přesně vybavit ten okamžik, kdy jsem se konečně rozhodla. Rozhodla jsem se, že už to takhle dál nevydržím. Že začnu zase kouřit.

Okamžitě jsem pookřála. Jenom tou myšlenkou !!!  Jenom tím rozhodnutím !!!  Byla sobota a já  jsem byla sama doma. V okamžiku mého rozhodnutí jsem začala hledat cigaretu. Kdo z  vás  kouří, tak si určitě vybaví chvilku,

kdy mu dojdou cigarety, nebo neškrtá zapalovač, nebo najde v karabičce poslední vypálenou sirku. Tak v tomhle stádiu jsem právě byla. Začala jsem  usilovně prohledávat všemožné skrýše. Začala jsem šacovat kapsy. Byla jsem tou touhou tak posedlá, že jsem pro jistotu šla prohledat zimní bundy. A to i manželovu, který nekouřil už 15 let !!!

Nakonec jsem udělala to nejjednodušší. Zavolala jsem mojí kamarádce ať postaví na kafe, že za 10 minut jsem u ní. Kafe už bylo na stole, cigarety také a Ivana mě přivítala slovy: ,, No to je dost ! Už jsem se na tebe nemohla dívat. Už jsi to nebyla ty. Nebyla s tebou žádná legrace. Tak už si konečně zapal!."

Na ta slova jsem čekala. Motala se mi hlava jako blázen, ale ráda jsem to překonala. Byl to konec mého utrpení.